Petr Rímský: Nedělejme hranice, nebude co bořit
Tento minirozhovor začíná Tvou fotografií na pražském Karlově náměstí. Nezvolil jsem to místo jen tak – jedná se o největší náměstí v ČR a je na něm (a Ty na ní) socha Jana Evangelisty Purkyně, vědce, který je právě s Wroclawí spjat až osudově. A podle googlu je to od té sochy do klubu Pieśniarze, kde za tři týdny hraješ, vzdušnou čarou 217,6 km. Těšíš se na cestu? A co si vezmeš s sebou?
Těším se na každou cestu. Jsem asi duší tulák. A taky se rád vracím. Na místa, která mi něčím dříve utkvěla, což Wroclaw bezpochyby je. Taky se rád vracím domů.
Důležitější, než technické vybavení, jsou lidé, kteří mne doprovázejí na cestě i na scéně. Za nejdůležitější pokládám přivézt si v srdci dobrou vůli a dobrou náladu, chuť poznat nové lidi a těm pak zkusit nabídnout ochutnávku z toho, co dělám, co si myslím a co nabízím.
Wroclaw utkvívá v paměti všem muzikantům, které se nám sem zatím podařilo přivést, a samozřejmě nás to těší. Po Tvém koncertě se Tě s chutí zeptám, jak na Tebe působila dnešní Wroclaw – co ale ta tehdejší, Wroclaw divokého roku 1989? Laskavému čtenáři připomeňme, že tehdy se zde odehrál koncert nejznámějších českých písničkářů. Byl jsi tu Ty, Nohavica, Dobeš, Kryl, Hutka a další, kterým se podařilo dostat se přes hranice včas, než je StB, tušíc co se chystá, nechala uzavřít. Byl listopad, jako dnes, ale byl šedší nebo naopak barevnější?
Listopad byl barevný událostmi. Neumím dnes a na malé ploše říci celý příběh dvou koncertů ve Wroclawi. Má paměť by zasluhovala přinejmenším defragmentaci. Vyskakují mi takové kousky obrazů. Setkání s lidmi, které jsme už nikdy vidět neměli. Divadlo, ve kterém je asi třikrát více lidí, než má být. Poláci, kteří venku vykřikují malá čísla – dvě, tři, čtyři... Pak se ukázalo, že nabízejí Čechům místa na spaní ve svých domovech. Pořádající Polsko-Česká Solidarność. Zpráva o pádu Berlínské zdi. Ta obrovská energie a atmosféra odhodlání, sounáležitosti a hrdosti, ale i strachu, jak to dopadne u nás, kde se bolševik stále tvářil, že je na koni. Co s námi udělají. Vím, že zkušenost není dobře přenositelná, ale přesto bych zejména mladším vzkázal, aby dávali pozor a byli aktivní, protože oni tu stále jsou a roztahují se stále více.
Pojďme na to veseleji – víme, že přijedeš s celou kapelou (coby spoluprodukčního koncertu naplňuje mě zvědavost, jak se na podium u Pieśniarzů vejdete), uslyšíme od někoho z vás polštinu?
Kapelou bych to nenazval. Žádné elektronické klávesové plochy a umělohmotné zvuky napodobených nástrojů tam nejsou. Doprovodí mne svými jemnými, něžnými a nápadnými vokály dvě krásné dívky, které navíc výrazně snižují náš věkový průměr. Občas se ozvou i nějaké perkuse, když se to hodí a je chuť. Basa to celé podtrhne. Polsky rozumím asi více, než mladší anglofilní ročníky, ale má výslovnost by asi byla srandovní, takže v úctě k polštině budu zpívat česky.
Jsou Ti bližší decentní klubové akce nebo velké festivaly? Ptám se proto, že osobně jsem nezažil bližší kontakt s publikem, než právě v klubu Pieśniarze, a to jak po stránce fyzické, tak jakýmsi spojením, bortícím rozdíl věků, národností, povahy...
Nemyslím, že festival či klub je horší nebo lepší. Je to jiné. Obojí může být fajn, nebo ne. Na festivalech, pokud jsou pořádány s láskou k muzice, nikoli k sobě či k představě plného měšce, je zajímavé to setkávání s jinými muzikanty a kapelami. Mám na mysli lidi, kteří jsou ještě zvědaví a mají obdiv a úctu k druhým. Kteří nejsou zahleděni sami do sebe a nedělají to „za čárku“ jako jeden z mnoha kšeftů. Přijet na poslední chvíli, vysypat svůj standard, sklidit svůj potlesk, prodat produkty a zmizet. Hrát koncert jako souboj s vedle stojícími stánky s pivem mě nebaví. Hrál jsem na kdysi velkých a slavných festivalech Porta, kde bylo přes 30 tisíc lidí. Uměli dýchat se mnou a bylo to fascinující. Ale třicet lidí, se kterými si vidíme do očí, mě baví víc. Ovšem i takové koncerty jsou někdy spíš doplňkem ke konzumaci. Tomu se také vyhýbám. Rád se ovšem setkávám s jinými muzikanty, kteří mají svou osobnost, jsou zajímaví jako umělci i jako lidé v šatně či v autě. Dá se potkávat na festivalech i na malých koncertech, když se nezblázníme z toho, že na tom nevyděláme. Byl bych rád za setkání s polskými osobnostmi a za možnost dělat společné koncerty „tady i tam“. Zde by se hodila oblíbená fráze o „boření hranic“. Mám oblíbenou jinou tezi. Hranice nejsou, hranice se dělají.
A my a hlavně naši vratislavští přátelé je neděláme, ergo není co bortit. Děkuju za rozhovor a laskavého čtenáře dovolím si tímto pozvat do klubu Pieśniarze, Szewska 68a, Wroclaw, na 30.11. 2016, kde večer v rámci cyklu českých koncertů vystoupí právě Petr Rímský s dalšími skvělými muzikanty.
Zveme na oficiální stránky Petra Rímského, kde si můžete poslechnout ukázky písní ve skvělé kvalitě.
Dne 30. listopadu Petr Rímský vystoupí v klubu Pieśniarze na adrese: Szewska 68a, Wrocław.