Není píseň jako píseň, u Pieśniarzů jde o autenticitu
V klubu Pieśniarze nedaleko vratislavského Rynku se v nenápadném podchodu nachází malý klub, ve kterém se pravidelně schází písničkáři z Vratislavi, okolí i zahraničí. Vede ho Donat Kamiński bez jakékoli finanční podpory města nebo jiných institucí. Klub na tomto místě působí již od roku 2014, za tuto dobu v něm zahrála své písně více než stovka písničkářů.
Donat Kamiński se písňové tvorbě a hraní nikdy sám nevěnoval. S prostředím písničkářů se seznámil teprve poté, co se svým synem, který hrál a zpíval, začal jezdit na koncerty. Autorská píseň mu učarovala, protože se v ní odráží jedinečnost osobnosti písničkáře a jeho vztahu ke světu. Poslouchal hudbu, seznamoval se s lidmi, až se nakonec rozhodl, že založí vlastní klub, kde by se mohli scházet a vystupovat umělci, kteří – a to je ve většině případů stejné v České republice i v Polsku – nemají možnost nebo se nechtějí uplatnit na komerční scéně.
Donat byl přesvědčen, že založit klub bude jednoduché, že postupně bude na koncerty přicházet stále více lidí, rozroste se věrné publikum, až nakonec najde větší prostor, kde budou probíhat i různá představení a festivaly. Ukázalo se, že vést klub, zejména z finančního hlediska, není jen tak. „Nejsmutnější byl asi moment, kdy jsem pozval svého oblíbeného básníka Andrzeje Kotańského. Po jeho čtení u Pieśniarzy, na kterém jsem byl jen já a paní ze sousedství, jsme procházeli letní Vratislaví. V kavárnách na zahrádkách seděla spousta lidí. Já jsem pak musel sáhnout do vlastní kapsy a zaplatit ze svého autorovi honorář,“ vypraví nám Donat.
Ale Pieśniarze přinášejí svému zakladateli také spoustu radosti. Oceňuje, když písničkáři, kteří na scéně vystupují, mají vlastní písně, které odrážejí jejich jedinečný a neopakovatelný styl a jsou záznamem vnitřního života a chápání světa jejich autora. Písně, které jdou až na dřeň, které se nechtějí za každou cenu líbit, které odrývají neobjevené nebo pozapomenuté oblasti vědomí. U Pieśniarzů pravidelně vystupují písničkáři Marek Bojda, Remigiusz Szuman, Dawid Gębala, Marcin Piotrowski, Kamil Borkowski nebo Martyna Szymańska. Klub spolupořádá Festiwal Pieśniarze Niepokorni. Proběhl už také třetí ročník Přehlídky písničkářů, během kterého tvůrci oceňují sami sebe a volí mezi sebou vítěze.
Koncerty u Pieśniarzů jsou komorní, ale zato mají jedinečnou atmosféru. Pokud se jedná o místní interprety, navštěvuje je kolem dvaceti diváků. Omšelý sál menších rozměrů je zaplněný knihami a nábytkem z bazaru. Co je ale na vysoké úrovni vždy, je ozvučení, na jehož kvalitě si pořadatelé dávají záležet. První píseň z koncertů mohou ti, kteří nemohli dorazit, sledovat online. Všechny písně jsou nahrávány a zpřístupněny na youtube, díky čemuž vzniká svébytná kronika písní a lidí, kteří v klubu zanechali svou stopu.
Podařilo se nám být na dvou koncertech písničkářů spojených s klubem Pieśniarze. Grzegorz Dąbrowski, který vystupuje pod pseudonymem Doktor Grzechu, v klubu pravidelně pořádá setkání s vybranými hosty-písničkáři, se kterými hraje a představuje jejich tvorbu. Dává přednost elektrické kytaře, na které hraje své vlastní písně s prvky blues a originálními, lyrickými texty o přátelství, vzájemném porozumění a široce chápaných vztazích mezi lidmi. Piotr Rejda, narozdíl od jiných písničkářů, o sobě a svých písních nerad mluví, tvrdí, že by mohl své písně zploštit, slova jsou totiž univerzálnější než život. Je hudební samouk, jehož intenzivní skladby jsou zaplněny texty vyjadřujícími vnitřní rozpory a neklid, což precizně dokresluje rytmus a krajní tempo slov.
U Pieśniarzů vystupují také Češi. Na stěně sice visí portrét Jaromíra Nohavicy, ale ten se tady bohužel osobně ještě neukázal. Zato jsme na scéně Pieśniarzů mohli vidět Igora Jelínka, Tomáše J Holého, Davida Alfika Dewettera nebo Petra „Bubáka” Bubláka.
Pro aktuální informace o dění sledujte internerovou stránku Pieśniarze.
